Jonáš

18 let, vrozená vada pravého předloktí

Když se v červnu 2001 Jonáš jako první z dvojčat narodil, tušila maminka Alena, že něco není v pořádku. „Prostředí na porodním sále náhle ztichlo a já jako zdravotnice tušila, že je něco špatně. Nic mi ale neřekli, protože na cestě byla ještě dcera Barbora. Když bylo po všem, přinesli mi Jonáše ukázat. Byl zabalený, odhrnuli na chvíli deku, a já uviděla, že nemá ruku“, vzpomíná na tehdejší nejdelší den v roce maminka Alena.

Život bez ruky jsem nikdy moc nevnímal, prostě jsem se smířil s tím, že ji nemám, a snažil se vyrovnat ostatním. Bez jedné nohy nebo ruky jste vlastně relativně zdravý.

Starosti mě trochu dělá škola a jak ji skloubit s plaváním, protože plavat v učení bych nechtěl. Když není kvůli soustředěním nebo závodům na školu čas, pomáhá mi sestra Barbora. Studuje stejnou školu, takže si mám od koho opsat poznámky. Sestra je přísná, docela mě sekýruje a nemá slitování. Žene mě ale dopředu, což je pro mě dobré. Vždycky, když něco udělala, chtěl jsem to udělat po ní, ne aby mi někdo pomáhal. Chci zvládnout, co ostatní.

Ve škole kromě tělocviku mě baví občas čeština, biologie nebo chemie. Po maturitě bych rád studoval na trenéra, abych se pořád točil kolem vody. Všichni sourozenci sportují, nejstarší Vojta vesloval a Barbora se věnuje sportovní gymnastice. Svůj život si bez vody neumím představit, mým velkým vzorem je olympijský šampion Michael Phelps, mým snem dostat se na paralympiádu. Už teď svou výkonnost zaměřuji, abych se za dva roky pokusil dostat do Tokia. Svými uplavanými časovými limity snad kritéria splním, tak uvidíme, jak to dopadne.

Odmalička jsem měl kosmetickou protézu, která nic nedělala. Nosit umělou ruku bylo ale dobré na záda, protože mám skoliózu. První protézu jsem měl, když mi byl půlrok, tu mi tenkrát dělal Jiří Ježek, úspěšný paralympijský cyklista. Protézy jsem pak měl stále větší a větší. Loni na protetice v Českých Budějovicích, kam pravidelně dojíždím, mě s mamkou oslovil protetik Jan Maleš a řekl nám o možnosti bionické ruky Bebionic. Ruka s pohyblivými prsty funguje na základě svalových kontrakcí, které dávají povel dotykovým čidlům. Když zatínám svaly, čidlo to pozná, a udělá pohyb. Mám teď osm módů úchopů, mezi kterými můžu přepínat. Je jich ale celkem čtrnáct, takže když se připojím k počítači, můžu si vybrat další, které potřebuji pro denní použití. Je tu třeba mód na úchop, špetkový mód, na práci s počítačovou myší, na mačkání tlačítek.

Ze začátku bylo těžké naučit se ruku ovládat, ale teď po měsíci už mi hodně pomáhá. Zvládnu s ní mnohem víc věcí, na které potřebuji dvě ruce. Doteď jsem byl zvyklý používat levačku, teď se učím používat ruce obě. Moje nová ruka splnila očekávání, navíc za mnou chodí lidé a ptají se, jak funguje. Nic takového ještě neviděli. A kdo taky může říct, že seděl v hospodě s robotem.  Na ruce si musíte dávat pozor a o té bionické to platí také. Samozřejmě ji nesmím hodit do bazénu.  Dá se na ni navléct i rukavice v tělové barvě, ale já s ní radši chodím takhle, protože vypadá dobře.

Nenapadlo mě, že taková ruka bude mít tak velký vliv na změnu mého životního stylu. Jsem moc rád, že Konto Bariéry a lidé kolem nadace mi ji pomohli pořídit. Pojišťovna na ruku nepřispěla, tam si totiž myslí, že k životu jedna ruka stačí.

(Po sedmnácti letech je z Jonáše student ekonomického lycea a úspěšný reprezentant v plavání, který z Evropských paralympijských her mládeže v italském Janově přivezl zlatou medaili i český rekord ze závodů na 400 metrů kraul, stříbro z polohové dvoustovky a tři bronzy ze stovky motýlka, znaku a kraulu. Díky Kontu Bariéry a sbírce na bionickou protézu se Jonáš v životě posunuje zase o pořádný kus dále. Třeba za dva roky na paralympiádě budou mnozí dárci sledovat jeho boj o medaile a s hřejivým pocitem si řeknou, že tomuhle sympatickému klukovi od jindřichohradeckého Vajgaru trošku pomohli a ulehčili jeho životní cestu.)

(zapsáno v roce 2019)