Jan K.

15 let, oboustranná amputace v předloktí

O ruce mě připravila před pěti lety drtička větví. Hrál jsem si s míčem, a ten skončil v zapnutém stroji. Měl jsem hodně potrhanou kůži i rozbitou hlavu. Do nemocnice v Hradci Králové mě vezl vrtulník a lékaři mi amputovali obě ruce – levou u zápěstí, pravou ještě o kousek výš. Mluvilo se i o transplantaci kůže, nakonec se to ale rychle zahojilo samo. Nikdo z rodiny ze začátku netušil, co bude dál. Veselé vyhlídky na plnohodnotný život mi bezprostředně po úrazu nedávali ani lékaři.

Honza se ale ukázal jako bojovník. Když se druhý den po úraze probíral z narkózy, popsal tátovi, co se mu zdálo: „Honzík mi řekl, že byl ve škole a měl takové udělátko, se kterým psal,“ vzpomíná tatínek. Rodiče Honzovi speciální držák na tužku obratem vyrobili a pátý den po operaci už chlapec i přes velké bolesti psal. Vzkaz „ahoj tati“ mají rodiče stále vystavený v obývacím pokoji. Do školy se Honza vrátil už za tři týdny.

Ale jedno udělátko na všechno nestačilo. Lékaři nám příliš informací neposkytli, tak jsme tento deficit kompenzovali usilovným pátráním na internetu. Pár dní po úrazu jsme byli v kontaktu s věhlasným plastickým chirurgem Bohdanem Pomahačem, který nám doporučil sehnat moderní protézy.

A právě přes internet jsme se dostali k protetikům ze společnosti Ottobock. Základní myoelektrickou protézu jsem dostal tři měsíce po úrazu. Ve společnosti Ottobock nám pak nabídli na zkoušku supermoderní bionickou protézu Bebionic. K vlastním bionickým rukám, které měli v té době jen čtyři lidé v republice, mi pomohla sbírka Konta Bariéry. Jedna totiž vyjde na 600 tisíc korun a pojišťovna je nehradí.

Díky supermoderním protézám si lépe poradím ve škole i při běžných denních činnostech. Se starou protézou, která zvládla jen špetkový úchop, jsem musel přemýšlet i o tom, do jaké skleničky si můžu nechat nalít pití. Sám si také konečně budu moci snadno zapnout bundu. Cesta k úspěchu ale vedla přes hodiny ergoterapie, na kterých jsem trénoval oblékání, konzumaci potravin nebo hygienu. Naučit se protézy používat při běžných činnostech bylo to nejtěžší.

Před úrazem jsem hrál na klavír. Chtěl jsem skončit, nebavilo mě to. Po úraze se mi najednou po hraní zastesklo. Jako vhodný nástroj pro mě vybrala mamka pozoun. V jičínské ZUŠ pro mě na začátku sehnali lehký, plastový. „A vznikla z toho láska na první zatroubení,“ shodují se rodiče.

Teď poctivě trénuji, abych se za rok dostal na konzervatoř. Účastním se hudebních soutěží a chystám se i na vystoupení se souborem The Tap Tap.

(zapsáno v roce 2019)