Aleš

43 let, amputace v kolenním kloubu, stupeň aktivity 4

O nohu jsem přišel ve svých 26 letech při autonehodě 20. ledna 2003. Můj tehdejší kamarád řídil, chtěl předjet auto, ale nějak to nezvládl, prudce zabrzdil, auto se roztočilo a narazili jsme do uříznutých svodidel po levé straně. Ta svodidla auto vysloveně propíchla a my jsme oba vylítli z auta. Po dopadu jsem viděl, jak řidič leží pode mnou, jak moje noha leží vedle mě a s tělem ji spojuje jediná červená nitka. Poranění druhé, levé nohy, jsem si ani nevšiml, i když později dala doktorům víc zabrat než celá amputace. Koukal jsem na tu svou useknutou nohu a ovázal jsem si ji nad kolenem roztrhanou nohavicí, protože jsem měl pocit, že bych něco takového měl udělat.

Sanitka přijela rychle a mně se tak nějak ulevilo. Když mě do ní naložili, usnul jsem a probudil jsem se ve špitále, kde mi doktor opichoval nohu a říkal, že to je špatné, že to zachránit nepůjde.

Když jsem se po operaci probudil, koukám na sebe a vidím, jak pod peřinou od kolene dolů chybí noha. Provedli mi exartikulaci v kolenním kloubu, což znamená, že stehenní kost zůstala celá zachovaná. Naštěstí u toho v tu chvíli byla moje přítelkyně, máma a rodina, takže jsem na to nebyl sám, dost mi to pomohlo. Zpočátku tedy do mne rvali hodně morfia, ale pak už jsem to začal odmítat.

Postupně jsem se s tím nějak smířil, co se dalo dělat. Hodně mi pomohly sestřičky v nemocnici, které byly hodné a milé, pomáhala mi přítelkyně i rodina, byl tam taky jeden zřízenec na civilce, který byl ochotný a pomohl mi například dostat se poprvé na toaletu.

Na radu sestřiček jsem cvičil s činkami na ruce a trupové svalstvo a začalo mě bavit jezdit na vozíku. Jezdil jsem po chodbách po celém špitále, ve všech patrech, často jsem i utíkal ven do terénu a projížděl se. Občas mě kamarádi i vyvezli na pivko do hospody.

Ještě když jsem byl v nemocnici, udělali mi na protetice Sýkora-Malík (dnešní Protetika Plzeň) protézu. Učil jsem se s ní chodit, zpočátku mi to moc nešlo, ale s pomocí ostatních jsem se to naučil docela dobře. A po 60 dnech ve špitále jsem si tu protézu sám autem přivezl domů.

Ještě tedy asi rok nebo dva jsem používal berle, nebo je aspoň vozil všude s sebou. Pak už to bylo spíš pro jistotu, pro překonávání překážek, chůzi po schodech a podobně. Po roce jsem dostal C-leg a naučil jsem se chodit úplně bez berlí. Teď už mám kolenní kloub Genium a s tím se dá dělat úplně všechno, včetně například střídavé chůze do schodů, což se C-legem nešlo.

Jsem vyučený zámečník a vždycky jsem byl tak nějak technicky zaměřený. Už ta první protéza mě technicky zaujala, důkladně jsem ji zkoumal a přemýšlel jsem si o ní. Říkal jsem si, že práce s protézami by mě asi bavila.

Každopádně jsem pak nastoupil do práce do chráněné dílny. Jednoho dne si mě ale pan Sýkora k sobě pozval. Povídali jsme si a on mi nabídl, jestli bych u nich nechtěl pracovat. Rád jsem to přijal, protože jsem vlastně o tom už nějakou dobu snil. Do dneška tedy u „Sýkorů“, tedy v Protetice Plzeň, pracuju jako ortotik-protetik. Myslím, že pro čerstvě amputované je docela dobrou motivací vidět protetika, který sám nemá nohu a normálně funguje. Navíc jim jako technik a zároveň zkušený uživatel protézy můžu v lecčem poradit líp než kdekterý jiný technik.

S protézou dokážu dělat všechno, včetně sportů. Jezdím autem i na motorce, aktivně lyžuju, se speciální protézou i plavu a dělám různé vodní sporty. S přítelkyní se staráme o synka, prostě žiju normální aktivní život jako každý jiný.

(zapsáno v roce 2019)