Příspěvek Irmgardy Timpeové
Letiště v Katmandu, čekáme na letecké spojení do Lukly. Je to již pátý trek v nepálských horách. Tentokrát je ale vše jiné. „Mami, ty to dokážeš!“ řekl mi v Dánsku můj syn před dvěma lety. Ležela jsem na oddělení intenzivní péče a dozvěděla jsem se od něj, co se stalo. Museli mi po nehodě amputovat pravou nohu nad kolenem. Levá noha byla rozdrcená a pospojovaná hromadou kovových dílů. Tehdy jsem říkala: „Tohle je moje nejvyšší hora.“ Můj život ale měl do budoucna představovat pouze život s protézou. Moje přítelkyně mi po nehodě řekla: „Až budeš zase fit, tak pojedeme opět k Everestu.“
O dva roky později, se to uskutečnilo. Dvoumotorové turbovrtulové letadlo přistálo na krátké svažité přistávací a vzletové dráze v Himalájích. Jsme ve výšce 2800 m a chceme jít ještě výše. V lóži na letišti se setkáváme s naším šerpou Sonamem. Pracuje jako horský vůdce a ponese můj velký batoh.
Potom vyrážíme s lehkým batohem a hůlkami. Sportovním tempem! Ničím se neliším od ostatních turistů-baťůžkářů. Jen Sonam je z toho trochu nervózní. Trekařku s protézou na cestě do ledových hor a řídkého vzduchu tu zatím ještě nedoprovázel. S mým postižením nedělám žádné tajnosti.
Když ukazuji, co se pod mými trekingovými kalhotami na pravé straně skrývá, a vyprávím, že automobilová nehoda vedla ke ztrátě mé nohy, vidím ve tvářích posluchačů jakési zděšení. Tváře se rozjasní, až když slyší, že mám v umělé noze počítač.
Bezmezný je pak úžas, když ukážu, co „taková noha“ dokáže. Vyprávím, že s ní mohu v Hannoveru chodit téměř normálně. Brzy mě obklopuje celý dav zvědavců. V každé horské vesnici se chtějí děti protézy alespoň dotknout.
A nikdo na mě nechce vydělávat, když si svou „nohu“ dobíjím, ačkoli je elektřina v těchto výškách velmi drahá. Pro povzbuzení a posílení dostávám ještě darem malé pamlsky, které se sem musely dopravit na zádech z velké dálky. Ve výšce nad 3450 m potkávám po dvou dnech své přátele na bazaru Namche, což je největší obec v národním parku Sargamata.
To je také to správné místo, kde si mohu trochu odpočinout po předchozích štrapácích a zaklimatizovat se. Můj pokoj je jediný, ve kterém je zásuvka na elektřinu. Právě zde přenocoval se svou manželkou Edmund Hillary, první horolezec, kterému se podařilo zdolat Mount Everest. Namche bude také pro mě výchozím bodem pro denní túry k hotelu Everest View Hotel v ještě výše položených oblastech. Odtud se mi budou naskýtat úžasné výhledy na nejvyšší vrcholy.
Elektronicky řízená protéza pracuje výborně. Všechno sedí báječně. Po několika dnech se pro mě stává putování po horách téměř rutinou. Teď se musí ještě osvědčit solární nabíjecí zařízení, které jsem si zakoupila v jedné specializované prodejně v Hannoveru. Tady již totiž není k dispozici žádný zdroj elektřiny. Tengboche s buddhistickým klášterem představuje vrchol mého treku.
Odtud se plahočím k pestrobarevným modlitebním praporkům. Stále výše, dokud můj výškoměr v hodinkách neukazuje 4000 m. Na znamení díků tu ponecháváme na pospas větrů společně se Sonamem modlitební praporky. Na zpáteční cestě do Lukly Sonam říká: „Příště půjdeš až do základního tábora pod Everestem“ (téměř 6000 m). Užasle se na něj dívám. „To dokážeš, neboj se!“ říká.
Zbývá mi již jen jedna noc v Lukle. Vzpomínám si na hřmění Dudh Kosi, mohutné horské řeky, která přináší do údolí vodu z roztátého sněhu Himalájí. Překračujeme řeku tam a zpět přes mohutné a dlouhé visuté mosty, kde si musím stále dávat pozor, aby mi nezablokovalo cestu stádo naložených jaků. Několikrát to způsobilo, že jsem musela běžet zpátky, a to jsem si myslela, že po ztrátě nohy už nikdy běžet nedokážu.
Při odbavování zavazadel následujícího dne mi prosvítili můj malý batoh: Obsahoval „krabici s poklady“ – všemi těmi akumulátory, solárním napájecím zařízením, mnoha kabely, zástrčkami a konektory a nouzový nástroj k mé protéze.
